Ve svém Auditu píše Jan Macháček „Až lidi omrzí plechovými kraksnami jezdit, budou ty samé (nebo jiné) firmy vyrábět třeba vlaky nebo trolejbusy. A když po nich bude poptávka, budou jich vyrábět pořád víc.“
Doporučuji ekonomovi seznámit se s historií pití alkoholu, nejlépe v USA. Myslím, že se vztahem lidí k alkoholu je to skoro stejné jako se vztahem k automobilu.
V 19. století byla s nadsázkou (mírnou!) již kolem poledne polovina mužské části populace více či méně podroušená, večer bylo lépe nevycházet na ulici. Příčinou byla cena alkoholu. Tehdy se k alkoholu, resp. k jeho ceně přistupovalo jako ke každému jinému zboží. Náklady na výrobu, obal a distribuci plus zisk a měli jsme cenu. Alkoholické nápoje byly řádově levnější než dnes! Umíme si představit láhev vína za desetikorunu, půllitr piva za korunu, točeného za dvě apod.? Jak by asi stoupla jeho spotřeba a jaké následky by to přineslo?
A pak by „nějaký Macháček“ napsal „Až lidi omrzí pít alkohol, budou firmy vyrábět něco jiného.“ To je ale, pane Macháčku, fatální omyl. (Nejen Váš.) Stejně jako lidi nikdy neomrzí pít alkohol, nikdy je neomrzí jezdit plechovými kraksnami.
Zpět k alkoholu. Trvalo poměrně hodně dlouho, než ve společnosti zvítězil názor, že to tak dál nejde a něco se s tím musí dělat. Nezastupitelnou roli v tom ovšem sehrálo hnutí za abstinenci a prohibici. Nějakou dobu byl alkohol v USA zakázán, později se přijalo mnohem účinnější řešení. Spotřební daň.
Podobné je to s cigaretami. Jak by asi stoupla jejich spotřeba, kolik by přibylo kuřáků a s tím i rakoviny plic, nebýt spotřební daně?
Myslím, že zde máme silnou paralelu. Také na automobily bychom měli uvalit spotřební daň, protože jiná metoda, jak omezit automobilismus bohužel asi není. Prohánět se krajinou je bezesporu opojné (viz burácející motorkáři a čtyřkolkáři), ovšem také značně návykové. Kdo se tedy chce prohánět, nechť hradí externality, které jeho svoboda prohánět se vyvolává.
V té souvislosti bych připomněl, že cena benzinu je dnes výrazně nižší než za minulého režimu. Platy vzrostly cca 7×, ceny mnoha komodit (např. mléka a dalších potravin) 10×. Cena benzinu se ovšem zvýšila jen asi 3× až 4×, tzn. relativní cena je nižší. Viděli bychom, kolik lidí by dál jezdilo „plechovými kraksnami“, kdyby stál litr benzinu stovku. Pokud bychom ovšem do něj měli započítat všechny externality (zabité, zmrzačené, přejetou zvěř, údržbu, opravy a výstavbu infrastruktury, změny klimatu, fragmentaci krajiny atd.), myslím, že by se cena vyšplhala někam ke 200 Kč za litr.
Sofistikovanější metodou je ovšem mýtné podle ujetých kilometrů. Nejen v centru Londýna, ale na celé planetě. Zatím žijeme na úkor dalších generací a svou „svobodou“ způsobujeme extinkci, jaká tady nebyla nejméně 65 miliónů let.
Proto myslím, že Havlovo přirovnání ke koncentráku sedí naprosto přesně.
