Když se podíváte na Krušné hory ze západu na východ, tak zhruba v jejich prostředku, severně od Chomutova, leží v hustém lese schovaná malá tůňka. Pět kilometrů od hranic s Německem, nedaleko vsi Zákoutí v ní pramení Bílina. Poslední zbytky sněhu jsou svědkem jejího nesmělého probuzení.
Jak to tak u pramenů řek bývá, voda je tu velmi čistá, přestože lidé v Mostě nebo Ústí nad Labem by se asi divili, že Bílina taková vůbec může být. Stejně neposkvrněná zůstává, když dravě prchá z hor podél bytelných sudetských domů.
Po několika kilometrech dorazí do nádrže Jirkov, mlčenlivé vodní plochy obklopené kopci a skálami. Zdejší voda napájí obyvatele stejnojmenného města. Právě v jedenadvacetitisícovém Jirkově zažívá Bílina první tvrdý střet s průmyslem a městským prostředím.
„Když odtud vytéká, znečištění je už dost významné. Způsobují je srážkové vody svedené do kanalizace a následně do řeky a také vody přečištěné čistírnou,“ říká Jan Svejkovský, mluvčí státního podniku Povodí Ohře, jenž má na starosti také provoz a údržbu osmdesát čtyři kilometrů dlouhé Bíliny.
Zatímco z úseku do Jirkova by se z ní mohl napít i kojenec, poté, co řeka opustí město, by se už ošklivě poblinkal. Místní si slibují změnu k lepšímu od loňské rekonstrukce čistírny odpadních vod. „Zvýšila se její kapacita, takže by se měla zvednout i kvalita vypouštěné vody.
Bude ale trvat, než se to projeví, protože jsou tam usazené nečistoty,“ tvrdí starosta města Radek Štejnar. Pod Jirkovem se řeka trochu vyčistí v nádrži Újezd. Za teplých letních dnů se tu ale dobře daří řasám a sinicím, které vodu zbarvují do zelenohněda. Na dalších kilometrech řeka získává neblahý unikát.
Ztrácí se z očí a teče ve čtyřech trubkách o průměru metr dvacet. Původně Bílině bránily, aby netekla do blízkých dolů, dnes působí trochu nepatřičně. „Když se to navíc skloubí se znečištěnou vodou, tak lidem připadá, že z toho děláme továrnu,“ říká Svejkovský. Na obzoru je však projekt na odstranění škod po důlní činnosti.
„Bílinu bychom měli z těchto trubek vrátit do koryta s meandry, takže by mělo být blízké přírodě,“ podotýká vedoucí oddělení čistoty vody Povodí Ohře Jiří Beránek. Řeka má v těchto místech velký spád, proto by se dvě trubky nechaly, aby odváděly část vody k výrobě elektrické energie, jak se to děje už dnes.
V říši chemiček
Bílina poté pokračuje podél dolů a protéká územím, kde dříve stávalo původní město Most. Zkalená řeka směřuje nezdravě vyhlížejícím prostředím k hroznu chemických továren v čele s Unipetrolem RPA. Společnost, do loňského sloučení známá jako Chemopetrol, je jedním z největších znečišťovatelů řeky.
Částečně má na svědomí i zhoršený stav Bíliny z léta 2007. Od června prováděla rekonstrukci své biologické čistírny odpadních vod. „Objem odpadních vod se neměnil, ale byla v nich vyšší koncentrace dusíkatých a organických látek,“ vysvětluje mluvčí Unipetrolu RPA Pavel Veselý.
Společnost dostala od České inspekce životního prostředí (ČIŽP) za překročení limitů znečištění a pozdní ohlášení milionovou pokutu, kterou přijala. Ke špatnému stavu Bíliny značně přispělo i suché a teplé počasí.
Opět se hojně vytvořily mikroorganismy, které sice požíraly znečištění, ale zároveň i kyslík. Ten pak chyběl všem dalším živým tvorům v řece. „Když sinice odumřely, spadly na dno, kde vznikla černá kašovitá hmota. Potom přišel vyšší průtok, načechral tyto kaly a odnesl je s sebou,“ popisuje Svejkovský.
Vodní hladina se zbarvila do černa a vyděsila obce na dolním toku. „I zápachu bylo docela hodně. Trvalo asi čtyři dni, než to zmizelo,“ vybavuje si starosta Želenic Jaroslav Vašek, jehož obec znečištění nahlásila. „Letos jsme zatím žádnou havárii na Bílině nešetřili,“ říká Helena Srpová z Oblastního inspektorátu ČIŽP v Ústí nad Labem.
Zmiňuje ale případ, který nyní řeší vodoprávní úřady v Mostě a Litvínově. Na začátku března unikly v Kopistech, jež se nacházejí mezi oběma městy, do řeky ropné látky. Viník se zatím nenašel. Pokud se nechytí přímo, jak něco lije do vody, pátrá se po něm obtížně.
Barevná řeka
Poté, co řeka prchne ze spárů chemického průmyslu, obtéká Most včetně jeho problematického sídliště v Chanově. Další její zastávkou je město Bílina. Zde začíná poměrně ucházející úsek řeky, kde se dá natrefit na pěkná místa obklopená zelení.
Zato v Ústí nad Labem na ni donedávna čekalo skličující finále. Přibližně osm set metrů před ústím do Labe se totiž do Bíliny vlévá Klíšský potok, do něhož nepřetržitě vypouštěla nečistoty zdejší chemička Spolchemie. „Když jste stáli na můstku nad místem, kde se vléval potok, a podívali se proti proudu řeky, viděli jste skoro bujný prales a plavaly tam kachny.
Pak jste se otočili na druhou stranu a po proudu bylo totálně mrtvo,“ vzpomíná ředitel ústeckého ekologického sdružení Přátelé přírody Marian Páleník. Nejvíce znečištěnou část řeky rybáři a přírodovědci označovali jako „špunt“, protože tudy nemohly migrovat ryby a další živočichové.
Povodí Bíliny zůstalo odříznuté od Labe. Spolchemie až do začátku 90. let vůbec neměla čistírnu odpadních vod. Posledních pár set metrů proto Bílina získávala tu sytě fialový, jindy zase třeba temně rudý přeliv. Podle toho, co zrovna ve Spolchemii vypouštěli. „V 70. a 80. letech jsem tam nezažil přirozenou barvu.
Teď už je to sice kalné, ale vypadá to jako voda,“ říká historik ústeckého městského muzea Václav Houfek. Podle něj Bílina pro obyvatele zdejšího regionu byla a z části stále je synonymem pro opravdu znečištěné prostředí.
Chemička si posléze konečně postavila vlastní čistírnu a z ní odpadní voda odchází ještě do městské čistírny komunálních vod. Nakonec končí v Labi. „Od roku 2004 tedy do Bíliny neodvádíme žádné odpadní vody,“ tvrdí mluvčí Spolchemie Zdeněk Rytíř. Řeka se díky tomu „odšpuntovala“.
Bělá v novém korytě
Bílina se začala znečišťovat už od poloviny 19. století, kdy se v Podkrušnohoří rozvíjel průmysl a začalo se těžit uhlí. „Ústecká chemička vznikla v roce 1858 a od samého počátku čerpala vodu z Bíliny a vypouštěla do ní odpad,“ říká Houfek. Severočeská řeka úpěla za Rakousko-Uherského mocnářství, první republiky, nacistů i komunistů.
Kdy nejvíc, je dnes těžké odhadnout, protože měření kvality povrchových vod je vcelku moderní výdobytek. „Jestli má Bílina nějaké prvenství, které jí nikdo neodpáře, tak je to řeka, která až na kratičké úseky neteče v původním korytě,“ zdůrazňuje historik.
Za posledních sto padesát let bylo i několikrát přeložené. Tak například ústí Bíliny do Labe, od něhož s největší pravděpodobností pochází název města, se nacházelo pod Mariánskou skálou, o pár set metrů dál na východ, než je dnes.
Ve 40. letech 19. století se stavěla železniční trať Praha-Drážďany, a tak se koryto posunulo do současných prostor, které byly původně městskou kanalizací. „To je první moment, kdy se skutečně razantním způsobem zasáhlo do přirozeného toku.
Pak to šlo proti proudu. Jak postupovala industrializace směrem na Chomutovsko, měnily se poměry Bíliny,“ vysvětluje Houfek. Když se dnes o řece bavíte s lidmi, kteří žijí v její blízkosti, řada z nich, většinou staršího data narození, ji nazývá původním jménem Bělá.
„Bílina je kodifikovaný geografický název, který se objevil až ve 20. století. Když se podíváte do Ottova slovníku naučného, všude máte říčku Bělou, stejně tak ji najdete ve všech starých českých kronikách spolu se Stadicemi a Přemyslem Oráčem,“ říká Houfek. Obec Stadice, odkud měl bájný kníže pocházet a která leží nedaleko Ústí, patří mezi nejpamátnější místa na Bílině.
Pokrok krok po kroku
Jak je patrné z předchozí rychlé cesty od pramene k ústí, řeka se pozvolna dává dokupy. Zlepšuje se její vzhled i kvalita vody, která už není tolik zaneřáděná nečistotami. Průmyslové podniky se dnes k Bílině chovají mnohem šetrněji než v minulosti.
Může za to tlak a kontrola státních úřadů i snaha nezkazit si svoji image. „Péči, jakou naše společnost věnuje ochraně životního prostředí, dokládá výše investic směřovaných do této oblasti.
Za posledních sedmnáct let se jedná o téměř osm miliard korun,“ říká mluvčí Unipetrolu RPA Veselý. Chemička v průběhu 90. let snižovala znečišťování řeky tak, že v místě vypouštění odpadních látek instalovala zařízení, která je zachytávala.
Posléze se zaměřila přímo na výstavbu nebo rekonstrukci výrobních jednotek přívětivějších k ekologii. Také Mostecká uhelná společnost a další podniky se snaží méně znečišťovat těžce zkoušenou řeku. Přesto však zůstávají jejími největšími znečišťovateli.
„Z celkového množství vypouštěných odpadních vod v povodí Bíliny tvoří 67 % vody z průmyslových zdrojů, 5 % vody z komunálních zdrojů a 28 % vody z blíže nepopsané směsi průmyslových a komunálních zdrojů,“ upozorňuje Martin Novák z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka.
Rekonstrukcí prošly i čistírny odpadních vod ve velkých městech, kterými Bílina protéká. „Většinou mají nejlepší dostupné technologie. Problém představují spíše menší obce, které často nedosáhnou na dotace,“ říká Jiří Beránek z Povodí Ohře.
Stát sice kontroluje, aby se v současnosti do Bíliny dostávalo co nejméně nečistot, ale řeku sužují i staré ekologické zátěže. Během let se na dně řeky usadila rtuť, mazut, dusík a další jedovaté látky. „Jsou potenciálním zdrojem kontaminace vody i potravního řetězce,“ varuje Novák.
Zcela čistá nebude Bílina asi nikdy. Na to protéká územím s příliš velkou koncentrací průmyslu a hustotou obyvatel. „Lososi v ní asi hned tak nepoplavou. Její obnova bude stát ještě velké peníze a současný stav se změní jen částečně. I když snížíme její znečištění třeba o polovinu, tak pořád nebude úplně živá,“ říká mluvčí Povodí Ohře Svejkovský.
Zásahy člověka do jejího koryta a malá vodnost toku také negativně ovlivňují samočistící schopnost řeky. „Když jsme z Bíliny udělali skluzavku a zavřeli ji do rour, tak bychom jí to dnes měli vrátit.
To znamená více ponechat přírodě. Když se porovná s jinými řekami, pořád je na tom špatně, ale když s vlastní minulostí, je tam vidět pokrok,“ míní Páleník. Podle něj má řeka dokonce velký potenciál pro rozvoj a dobré jméno Ústeckého kraje.
Prut, bobr a pádlo
Obraťme ještě na chvíli pozornost proti proudu řeky do staršího činžáku nedaleko vlakového nádraží ve městě Bílině. Svou klubovnu tu má místní organizace Českého rybářského svazu. Může se to zdát divné, ale rybařit se dá vcelku obstojně i v nejšpinavějším toku v zemi. „Za totality přímo tady tekla fialová voda s pěnou, smrdělo to fenolem a čpavkem.
Nedalo se chytat, protože ve vodě nic nebylo. Teď jsme rádi, že je tam vůbec život,“ vypráví předseda Walter Pilař. Někteří rybáři úlovek jedí, ostatní jej pouští do řeky. Dnes v ní žije šestnáct druhů ryb.
Tedy prakticky všechny, které v českých vodách najdeme, až na pstruhy, lipany či hlavatky, jež potřebují čistší vodu. Zdejší rybáři nechodí rybařit přímo do města, protože je tu řeka moc prudká. Raději jdou o kus dál po proudu, kde je klidnější. Když se poštěstí, jsou prý pod hladinou vidět celá hejna ryb.
Dnes se na Bílině rybaří i v místech, kudy před lety protékaly největší jedy. „Někteří rybáři si odsud každý den odnášejí sedm kilogramů ryb na salát. Já je házím zpátky do vody,“ říká Marek Šimšálek, zatímco u soutoku Bíliny a Labe napichuje na háček žížalu. Plotice chytá často, horší je to například se štikou. V budoucnu by se v Bílině mohl objevit i bobr.
„Je to reálné. Na rozdíl od vydry není tak náročný na čistotu vody. Na dolním toku jsou místa jako Velvěty nebo Řehlovice, kde by to pro něj bylo ideální,“ soudí Páleník. Bobr by se mohl do Bíliny dostat z Labe, zatím jej ale zřejmě odrazuje vydlážděný úsek Bíliny před Labem, kde se nemá moc čeho zachytit.
Ani lidé se už řeky neštítí, tak jako dřív. „Plavat se u nás nedá, ale každým rokem pořádáme neckiádu a vždycky se tam někdo nedobrovolně vykoupe,“ říká starosta Želenic Vašek.
Bílinu začínají v poslední době objevovat i vodáci. Nasedají v Rudolicích poblíž Mostu a - pokud chtějí - můžou na břeh vystoupit až po čtyřiceti devíti kilometrech, v Ústí.
